Cvičíme podle TARTu, NZŘ a IPO

            Po přečtení článku Honzy Dubového s názvem Rozdíly mezi TARTem a IPO jsem dospěl k závěru, že by bylo dobré podívat se na výcvik dle těchto zkušebních řádů trochu z jiného pohledu.

            Velmi často se provádí srovnávání jednotlivých zkušebních řádů podle náročnosti na psa a mnohdy jsou podobné diskuse zúženy na hodnocení, který z těchto řádů je vlastně lepší. Taková to srovnávání považuji za zavádějící a scestná. Připadá mi to jako když srovnáváme hrušky s jablky. Proč? V první řadě musíme vycházet ze samotného účelu a poslání jednotlivých zkušebních řádů. Ve zkušebním řádu TART je ve Všeobecné části uvedeno:"Posláním zkušebního řádu je přezkušování psů služebních a pracovních plemen v přirozených podmínkách, zaměřených  na ostrahu majetku a ochranu osob, a podporuje i sportovní vyžití psovodů."

            V národním zkušebním řádu (dále jen NZŘ) není sice nikde uveden účel a poslání tohoto řádu, ale nám pamětníkům je jasné, že NZŘ vychází z tradic dřívějších zkušebních řádů, i když v novějším pojetí.V mezinárodním zkušebním řádu (dále jen IPO) je uvedeno ve Všeobecných zásadách: "Zkouškové akce a soutěže mají sloužit dvěma cílům. Na jedné straně složením zkoušky prokazují jednotliví psi způsobilost pro současný účel svého použití, na druhé straně pak v řízení chovu mají zkoušky přispívat k zachování, případně ke zvyšování zdraví a výkonnosti psů, ve smyslu pracovní schopnosti od jedné ke druhé generaci. Složení zkoušky platí také jako důkaz chovné způsobilosti psa." Uvedená formulace nemusí být možná pro všechny srozumitelná. Nebudeme však daleko od pravdy, když řekneme, že řád IPO u nás slouží především ke sportovnímu vyžití psovodů a jejich psů. Toto základní rozdělení podle účelu a poslání již hodně napovídá o tom, na co by měl být při provádění jednotlivých disciplín a cviků dle zkušebních řádů TART a IPO kladen důraz. Zatím poněkud nejasná situace je u NZŘ, protože jak již bylo uvedeno výše, tento řád neobsahuje účel ani poslání tohoto řádu.

Zajímavý je také způsob, jakým se provádí hodnocení jednotlivých cviků prováděných dle jednotlivých zkušebních řádů. V řádu TART je v části Základní kritéria posuzování uvedeno: "Bodové hodnocení výkonů je stanovené výcvikovou komisí a schválené Výkonným výborem SKS TART." A dále řád uvádí: "Ke ztrátě celé určené bodové hodnoty dochází buď okamžitě (cviky jednoduché) nebo souhrnem drobných či hrubých chyb (cviky složité), kdy dílčí bodové ztráty dovršily nebo překročily určený bodový rozsah cviku."

U řádu IPO je v části Hodnocení uvedeno: "Hodnocení předváděných výkonů se provádí známkami a body. Známka a k ní náležející body musí odpovídat předvedeným cvikům."

Z uvedených citací nemusí být na první pohled zřejmé, kde je v hodnocení jednotlivých cviků rozdíl mezi řádem TART a IPO. Rozdíl je však zcela zásadní. U TARTu se hodnotí cvik tak, že od maximálně možných bodů pro konkrétní cvik se odečítají drobné nebo případně hrubé chyby.

U IPO se každý cvik nejprve ohodnotí známkou (výborně, velmi dobře, dobře, uspokojivě nebo nedostatečně) a k této známce se následně přiřadí příslušné odpovídající bodové hodnocení. To tedy znamená, že u IPO body jsou stanoveny až po zadání známky a nikoli tedy obráceně, jak si dosud řada lidí myslí. A podle čeho se zadává známka? Postup při zadávání známky bych přirovnal k posuzování psů na výstavách, kdy rozhodčí pro exteriér posuzuje psa podle toho, do jaké míry se blíží ideálnímu standardu plemene atd. U IPO je to podobné. Rozhodčí  taktéž posuzuje předvedený výkon ve vztahu k možnému ideálnímu provedení konkrétního cviku. Nepoužívají se tedy tzv. drobné nebo hrubé chyby, ale cvik se hodnotí jako celek na základě celkového dojmu z provedení. Řád IPO sice přímo neuvádí definici tohoto pojmu, ale s tímto termínem se setkáme níže.

V samotném NZŘ nejsou specifikovány bližší požadavky na způsob provádění a hodnocení jednotlivých cviků. V čl. 18 Povinnosti rozhodčího je v bodě 2 uvedeno: "Dodržovat ustanovení zkušebního řádu a metodiku posuzování práce psovodů a činnosti psů." Tady je odkaz na jakousi blíže nespecifikovanou metodiku posuzování. Před řadou let kdosi vydal útlou brožurku s názvem "Metodika posuzování zkoušek a soutěží podle národního zkušebního řádu ČKS a MSKS" (dále jen Metodika posuzování). Z vlastní brožurky není zřejmé kdo ani kdy ji vydal. I když tato Metodika posuzování není uvedena v seznamu řádů, pokynů a směrnic ČKS, údajně je stále platná.

Ve zmíněné Metodice posuzování je mimo jiné uvedeno: "Rozhodčí si při posuzování jednotlivých cviků a částí všímá a hodnotí: přesnost s jakou provádí jednotlivé cviky, s jakou chutí, ochotou, případně razancí pracuje. Dále si všímá a hodnotí, jakých chyb a nedostatků se pes nebo psovod dopouští. V neposlední řadě posuzuje ochotu a spolupráci psovoda se psem, spontánnost projevu psa, jeho radost z práce a reagování na povel psovoda. Z výše uvedených pohledů rozhodčí posuzuje každý cvik, za který stanoví známku, podle které zadá za cvik body." Dále se doporučuje: "Cvik hodnotit jako celek na základě celkového dojmu z provedení." A už jsme u toho termínu "celkový dojem". Možná, že uvedená citace bude pro řadu psovodů a možná i rozhodčích překvapením, ale je to tam napsáno.

Z výše uvedeného některé čtenáře zřejmě napadne, že cviky dle IPO nebo NZŘ se tedy vlastně posuzují stejně. Na první pohled by se tak mohlo opravdu zdát, ale není tomu tak docela, ale k tomu později. Při provádění cviků dle obou řádů by se tedy mělo hodnotit podle celkového dojmu. Záměrně jsem použil slovesný tvar "by se mělo", protože si nemyslím, že všichni rozhodčí posuzující zkoušky a soutěže takto postupují. Mám za to, že jsme stále v zajetí toho co bylo dříve, tedy hodnocení drobná nebo hrubá chyba, a to nejen u posuzování dle NZŘ!!

Nyní bych se měl ještě vrátit  k vysvětlení proč se neposuzuje dle IPO a NZŘ stejně, když u obou řádů se hodnotí podle celkového dojmu z provedeného cviku. Nejlépe si to ukážeme na  základním, relativně jednoduchém cviku, který  uvádějí oba

zkušební řády a to je ovladatelnost psa bez vodítka (IPO sice používá název cviku ovladatelnost bez vodítka, tedy v názvu chybí slůvko "psa", ale to je pro nás naprosto bezvýznamné). U obou zkušebních řádů jsou  sice stejné požadavky na práci – požaduje se přesné, ochotné a pozorné sledování psovoda, ale liší se především výkladem pojmu "pozorné sledování". U IPO se nároky na způsob provádění neustále zvyšují a v současnosti je "pozorné sledování" naplněno pouze v případě, že pes udržuje s psovodem oční kontakt. U NZŘ je výklad pojmu "pozorné sledování" daleko volnější a takovéto provedení se nevyžaduje. I na stránkách tohoto časopisu jsme se setkali s názorem, že takovéto pozorné sledování (myšleno dle IPO) by mělo být u nás penalizováno ztrátovými body. Tento názor považuji za zcela zcestný a bez racionální podstaty. Uvědomme si, že pokud chceme znovu po mnoha letech dostat naši kynologii na výsluní a umísťovat se na předních místech na světových mistrovstvích, nezbude nám nic jiného než přizpůsobit se novým trendům a požadavkům na provádění a v neposlední řadě i v práci figurantů. Bylo by bláhové se domnívat, že to budeme zrovna my, kteří budou ovlivňovat vývoj kynologie a kynologického sportu ve světě.

Ale vraťme se k již zmíněné ovladatelnosti bez vodítka. Naše pojetí a provádění se zatím dost výrazně liší od již zmiňovaných požadavků na pozorné sledování. O tom svědčí i ohodnocení našich reprezentantů na mezinárodních soutěžích. Např. na MS FCI 2005 v Bredě nikdo z našich reprezentantů neobdržel lepší známku než dobře a na MS FCI 2006 byla situace již přece jenom lepší – bylo zadáno 1 x výborně, 1 x velmi dobře a 3 x dobře.

            Ale vraťme se k našemu NZŘ. Na stránkách tohoto časopisu se neustále ozývá volání po větší preferenci NZŘ a obnovení pořádání mistrovství podle tohoto řádu. Nechci říkat, že by tomu tak být nemělo, ale myslím si, že by se mělo jednak vyjasnit k jakému účelu má NZŘ sloužit a jednak zda uvedená Metodika pro posuzování platí a v jakém rozsahu. Samozřejmě je také možné se vrátit k posuzování zkoušek a soutěží podle jiných kritérií, např. podle novelizovaných Kritérií pro hodnocení práce psovodů a činnosti psů při zkouškách a soutěžích, vydaných v roce 1987! Tyto otázky považuji za velmi důležité pro další rozvoj naší kynologie. Pokud bude učiněn závěr, že Metodika pro posuzování platí, pak považuji za nezbytné seznámit širokou kynologickou veřejnost s touto Metodikou (mezi širokou kynologickou veřejnost se nikdy nedostala) a v neposlední řadě vyžadovat od všech rozhodčích její bezpodmínečné dodržování. Mám za to, že dodržováním požadavků na hodnocení psů podle této Metodiky musí zákonitě dojít i ke změnám v nácviku jednotlivých cviků v naších ZKO. Obávám se, že cvičení v řadě a se "svazarmovským" přístupem k výcviku již nebude možné vyhovět požadavkům kladeným na provádění jednotlivých cviků.

            Občas se na stránkách tohoto časopisu setkáváme i s názory, kdy je poukazováno na větší obtížnost řádu TART či NZŘ než je požadováno u IPO. Musím říci, že tento názor nesdílím a myslím si, že každý z těchto řádů vznikl v jiné době a jak již bylo uvedeno v úvodu s jiným zaměřením na práci psovodů a psů. Náročnost je dána především náročností na jejich provedení a na kritéria, která si pro hodnocení vytvoříme a která pak vyžadujeme. Nemůžeme přeci srovnávat např. čtyřhodinovou stopu dle TARTu s hodinovou stopou dle IPO. U stopy dle TARTU, jak píše Honza Dubový v již zmiňovaném článku, se nestrhávají body za rychlý postup po stopě, toleruje se mírné vybočení z trasy, ověřování psa na lomech pokud pes intenzivně hledá, není požadováno zalehnutí předmětu ve směru stopy, je možné i při označování vleže uchopit nalezený předmět do mordy, dále že je možné v komplikované situaci psa slovně povzbudit atd. U stopy dle IPO je toto vše nežádoucí a takový to postup na stopě znamená výrazné bodové ztráty a při případném ovlivňování psa na stopě je dokonce rozhodčím práce na stopě ukončena. U stop dle obou řádů jsou zcela odlišné požadavky na provádění a tedy zase se dostáváme k onomu "srovnávání hrušek s jablky". Pokud někdo z TARTu chce opravdu provést takováto srovnání, tak nechť se se psem "tarťákem" přihlásí na závod dle IPO 3 a zkusí obstát v konkurenci specialistů "ipařů". Jedině pak bude možné srovnávat práci psů.

            Zkouška IPO 3 se může na první pohled jevit jako lehká zkouška, ale opravdu jen na první pohled. Máme-li ale splnit všechny požadavky kladené na provádění jednotlivých cviků, jedná se o zkoušku obtížnou a výcvik klade velké nároky na povahu psa a především na odbornost a vyspělost psovoda. Nechtěl bych se rozepisovat o všech cvicích, protože to přesahuje rámec tohoto článku, ale rád bych se zmínil o dvou výkonech, o kterých se hodně diskutuje, a to o průzkumu terénu a útoku na psa z pohybu – kontroláku. Průzkum terénu na makety je některými kynology vnímán jako cvik jednoduchý a podřadný, kde vlastně o nic nejde. Ale není tomu tak. U průzkumu terénu se požaduje rychlost, aktivita psa, prověřování jednotlivých úkrytů a těsné obíhání. Kdo to nezkusil, tak těžko může tento cvik hodnotit. Určitě někteří se zeptají proč? Když je pes příliš aktivní tak hrozí, že neoběhne všechny makety a skončí až u figuranta. Když je zase rychlý, dělá velké oblouky. A teď ještě ke všemu  chceme po psech, aby k tomu všemu prověřovali úkryty- makety. O tom, jak obtížný je to cvik svědčí i hodnocení na MS FCI, kde jen málo který pes obdrží známku výborně.

A teď se dostaneme ke zlatému hřebu obrany, a to k tzv. kontroláku. Dříve u tzv. pětistováku byl kontrolní výkon hodnocen maximálně 100 body, z nichž 90 bodů bylo za vlastní zákrok a 10 bodů za ovladatelnost – pouštění. Pokud pes provedl velmi dobrý zákrok (což dříve znamenalo nejlepší možný způsob provedení) a nepouštěl, tak v podstatě o nic moc nešlo. Byli preferováni tzv. kousáči s dobrou odolností. S ovladatelností a dalšími požadavky na provedení si nikdo moc starosti nedělal. U IPO jsou požadavky na provedení tzv. kontroláku (správně – útoku na psa z pohybu) odlišné. Požaduje  přesvědčivé  zadržení (zjednodušeně řečeno

razance), plný a klidný zákus až do pouštění, pozorné hlídání těsně u figuranta až do příchodu psovoda … Z toho vyplývá, že předpokladem pro splnění všech požadavků potřebujeme nejen tzv. kousáče. Pokud je pes tzv. kousáč, tak zase nechce pouštět a když už ho učíme pouštět, tak zase máme problémy s plností zákusu a hlavně s klidem na rukávu. A to ještě nemluvíme o tzv. dohlídání, kdy pojem dohlídání není splněno jenom koukáním na figuranta. Dohlídání by mělo být provedeno tak, aby při pohledu na psa muselo být každému jasné, že pes je připraven k aktivnímu provedení dalšího zákroku. Pro nácvik obrany dle IPO potřebujeme tedy nejen psa vyrovnaného s dobře vyvinutým loveckým a obranným pudem a s dostatečnou psychickou a fyzickou odolností, ale i psovoda odborně vyspělého a v neposlední řadě i šikovné a fundované pomocníky – figuranty. Pokud opět někdo pochybuje o mých slovech o náročnosti obrany dle řádu IPO, nechť obranu dle IPO3 nacvičí a poměří své síly se specialisty "ipáky".

            Je hezké, že každý má možnost rozhodnout se svobodně, zda bude dělat výcvik dle TARTu, NZŘ, IPO, agility nebo třeba zda bude dělat tanec se psy apod.. Nelíbí se mi však, že  někteří kynologové neustále brojí proti ostatním, kteří dělají výcvik dle jiného řádu než oni a poukazují neustále na svoji vyjímečnost... Zanechme "slovní pyrotechniky" a nehledejme pořád něco co nás rozděluje, ale hledejme to co nás spojuje, a to např. vztah k našim čtyřnohým kamarádům. Ukažme, že my kynologové se k sobě umíme chovat slušně a s respektem jeden k druhému. Nekažme si svůj koníček neustálým pomlouváním a popichováním.

                                                                                                                      Ladislav Mach

Poznámka:

Tento článek byl zaslán do redakce časopisu Pes přítel člověka k otisknutí.