Začínáme cvičit ( nejen ) IPO – 9. díl

        V předchozím díle jsme si probrali možné způsoby komunikace se psem. Dle ZŘ IPO se, až na dvě vyjímky (o kterých jsme si řekli v minulém díle), používají pouze hlasové povely. Proto bude dobré se ke komunikaci hlasem znovu vrátit a říci si k tomuto tématu ještě pár slov.

   Zkušební řád jasně stanoví: „Zvukové pokyny jsou normálně vyslovované, krátké povely. Mohou být vyslovovány v jakémkoliv jazyce, pro jednu a tutéž požadovanou činnost musí být ale stejné.“ Až potud je to jasné, ale… Aby nám pes spolehlivě prováděl požadované cviky, musíme se naučit vyslovovat povely se správnou intonací a hlavně pořád konstantním (stejným) způsobem. Zvláště u některých cviků činí problém právě naše povelová technika. Psi často chybují u tzv. „odkládaček“ za pohybu. Mimo jiné je to způsobeno i tím, že ne vždy je jasný rozdíl v intonaci mezi povelem „sedni“ a „lehni“. Zvláště, pokud dáváme důraz na koncovku; ta zní u obou povelů úplně stejně. Nezřídka se stane, že při soutěži dá psovod důraznější povel, a to buď z nervozity a nebo v domnění, že pes zaujme tu správnou polohu přesvědčivěji a ještě rychleji než obvykle. Výsledek bývá bohužel většinou zcela jiný, než psovod očekává. Pes nevnímá náš takto vydaný povel jednoznačně. Jednak nerozumí významu slov a jednak proto, že s takto vysloveným povelem se v tréninku obvykle nesetkává. Podle toho potom vypadá i výsledek. Zaujetí polohy je váhavé a pomalé. A to ještě v tom lepším případě. Častěji se ale stává, že pes zaujme jinou polohu, než požadujeme nebo žádnou polohu nezaujme, resp. zůstane stát. Z toho vyplývá, že povelové technice a ovládání svého hlasu je zapotřebí věnovat v tréninku velkou pozornost a nepodceňovat jej. Při ovládání psa hraje velmi důležitou složku našeho hlasového projevu intonace. Kromě intonace rozkazovací pro povely je zapotřebí umět používat správnou intonaci i v dalších případech, které při výcviku nastávají. Takže pojďme si nejprve udělat základní přehled. Při výcviku používáme:

1.  intonaci rozkazovací (povely). Psovod pronese povel krátce a pevným hlasem s příslušným přiměřeným důrazem, obvykle na první slabiku.

2.  intonaci zakazující. Psovod pronese povel, např. „FUJ“ velmi důrazným a výhružným způsobem. Používáme ji jenom pro přerušení nežádoucí činnosti; činnosti, kterou pes nesmí dělat nikdy!

3.   intonaci povzbuzující. Psovod svým hlasem povzbuzuje psa v provádění požadované činnosti. Intonaci volíme takovou, aby psa povzbudila, ale ne odváděla jeho pozornost od prováděné činnosti. Tuto intonaci uplatňujeme především na stopě, jinak samozřejmě také v poslušnosti a u některých činnosti v obraně (vždy pouze v tréninku – na zkoušce či soutěži není povzbuzování povoleno).

4.   intonaci pro pochvalu. Naše intonace by měla znít až mazlivě. Myslím, že zde máme ještě obrovské rezervy. Velmi málo využíváme možnosti hlasovým projevem vyjádřit stupeň naší spokojenosti s provedeným cvikem nebo činností. Pes by měl z našeho hlasu cítit míru spokojenosti; měl by okamžitě poznat, kdy provedl cvik nebo požadované chování dobře, kdy lépe, kdy ještě lépe a kdy dokonale. Zvláště pokud chceme, aby pes pracoval přesně, rychle, ochotně, radostně a maximálně koncentrovaně, pak správná pochvala ve správný okamžik je jednou z nezbytných podmínek, která nám může výrazným způsobem zefektivnit a urychlit výcvik. Pro pochvalu je vhodné volit hlas spíše s vyššími tóny. Psi si instinktivně spojují vyšší tóny s pochvalou a odměnou. Ve smečce totiž vyšší tóny znamenají, že druhý pes je neohrožuje a je klidný. Čím větší je naše spokojenost s předvedeným výkonem, tím vyšší tóny by měly znít z našeho hlasu. Náš „šťastný hlas“ by měl být také melodický; jako když zpíváme. Protože psi výborně vnímají naše vnitřní rozpoložení a emoce, pochvala by měla být navíc upřímná a plná pozitivních emocí!! Správná pochvala by měla být tedy odrazem našich pocitů a emocí!! Ve sportovní kynologii si zatím nechceme příliš připouštět, že pes není „tupý stroj“, ale citlivý tvor, který velmi dobře vnímá naše emoce a dokáže na ně rychle reagovat, a to ať v pozitivním, tak bohužel i v tom negativním slova smyslu. U většiny psů – tedy u psů, se kterými trávíme více času a kteří znají víc, než jen kotec, vozík a cvičák, je vyjádření pozitivních emocí při výcviku výborný motivační nástroj!! A nyní si položme otázku: Kdo z nás umí svého psa skutečně správně pochválit a využít našich pozitivních emocí při výcviku?Proto doporučuji jako jednu z prvních věcí - dovedností, kterou bychom se měli naučit, je správné chválení psa. Pokud se vydáte „uvedenou cestou“ měli byste ale počítat s  počátečním nepochopením okolí. Možná si i někteří budou ťukat na čelo a budou vás odrazovat od tohoto způsobu pochvaly. Tím byste se ale neměli nechat odradit. Vězte, že upřímnou pochvalou plnou pozitivních emocí dokážete nejen utužit pozitivní vztah se psem, ale lze jím i urychlit a zefektivnit výcvik. Uvedený způsob chválení používám s úspěchem už hodně dlouho a to přesto, že v počátcích jsem také narážel na nepochopení svého okolí.

         V předchozích dílech jsme se zabývali motivací a odměnou. Protože motivaci a odměnu považuji za jeden ze stěžejních pilířů výcviku, pro osvěžení bych proto znovu připomněl několik důležitých zásad. Zmiňované zásady platí i pro pochvalu a nebo se k ní bezprostředně vážou, takže stojí za to si je znovu připomenout. Určitě to nebude nikomu na škodu.

         U cviků, kde je požadované chování splněno jednorázově, např. zaujetím požadované polohy, pak samozřejmě pochvala by měla následovat až po splnění celého cviku nebo požadovaného chování (dále jen "cvik"). Pochvala však musí přijít těsně po splnění cviku. Když uvádím „těsně po splnění cviku“, tak to musí být skutečně ihned po splnění cviku, jinak tato pochvala ztrácí:

 

           a) svoji funkci jako prostředku, kterým psovi vyjadřujeme míru naši spokojenosti.

           b) svůj motivační efekt jako zpevňující prvek.

Pokud bych měl pojem „těsně po splnění cviku“ vyjádřit exaktně, tak v žádném případě by interval mezi splněním cviku a pochvalou neměl být delší než 3 vteřiny. Tato hranice je však mezní a i na tuto třívteřinovou prodlevu musí být pes postupně naučený. Logické je, že čím kratší je časová prodleva mezi splněním požadovaného chování, např. zaujetím požadované polohy, a pochvalou, tím je efekt docílený správnou pochvalou mnohem větší než při časové prodlevě delší.

          Píši „těsně po splnění cviku“, což je sice pravda, ale… Tento případ platí beze zbytku pro trénink určitého cviku v počátečních fázích  nácviku. S pokračujícími výsledky našeho snažení bychom měli rozhodně přikročit k měnění intervalů mezi splněním požadovaného cviku nebo polohy a pochvalou. Když mluvím o měnění intervalu, tak mám na mysli především interval mezi 0 zmiňovanými 3 vteřinami! Měnit intervaly bychom měli nepravidelně; to znamená, že psa pochválíme např.: při prvním splnění cviku za 0,5 vteřiny po splnění cviku, při druhém splnění cviku za 2 vteřiny, při dalším splnění za 1 vteřinu, pak za necelé 3 vteřiny a pak se opět vrátíme k již zmíněné např. cca 0,5 vteřině apod. Pokud interval mezi splněním cviku a pochvalou nebudete nepravidelně měnit, pak v případě, že pochvala „nepřijde“ v obvyklou dobu, pes znejistí a tato nejistota se zcela jistě odrazí na předváděném výkonu, a to buď u cviku právě procvičovaného, případně u cviku následujícího. Pokud pochvalu psovi vyjádříte po delší době než uvedené 3 vteřiny po splnění cviku, pes si tuto vaši pochvalu již nespojí se splněním uvedeného cviku, ke kterému by se měla pochvala vázat, ale s činností, kterou právě vykonává!!

Např.: Učíme psa sednout na povel. Pes na náš povel zaujme rychle správnou - požadovanou polohu. Pokud psa pochválíme bezprostředně po zaujetí této polohy, pes si naši pochvalu spojí právě se zaujetím uvedené polohy. Pokud však psovod pochválí svého psa až po době delší než za zmiňované 3 vteřiny, pes si spojí naši pochvalu s tím, že zůstal na místě v poloze vsedě ! Možná, že někteří z vás poněkud zapochybují o mých slovech a začnou mít výhrady k tomu, co jsem dosud napsal. Abych rozptýlil případné pochybnosti, tak výše uvedené tvrzení poněkud zpřesním. Uvedený časový interval do 3 vteřin platí, ale … Pro jednoduchost a lepší názornost jsem zatím vždy uváděl příklady na cvicích, kdy jejich splnění bylo na první pohled jasné; pes buď zaujal nebo nezaujal požadovanou polohu a pod. U složitějších cviků a u cviků, kdy pro jejich úplné splnění pes musí vykonat řadu dílčích „úkonů“ se v konečné fázi postupuje poněkud jinak.

Nyní se tedy podívejme, jak postupujeme u složitějších cviků.

Vyberu si např. cvik odložení za pochodu vsedě. Je to cvik, u kterého pes má vykonat několik činností, a to:

a)   na povel zaujmou polohu vsedě,

b) zůstat na místě v této poloze, a to přesto, že psovod pokračuje dál v přímém směru,

c) celou dobu, tedy i v době, kdy je psovod vzdálen, má být pes plně koncentrován na svého psovoda.

Pokud cvičíte metodicky správně, pak jednotlivé části – činnosti tohoto cviku procvičujete samostatně a také samostatně psa za ně chválíte a odměňujete ho. Až váš pes dokonale zvládne jednotlivé části – fáze cviku, pak můžete tyto části – fáze spojit v jeden cvik. To znamená, že na jediný povel pes provádí všechny 3 výše jmenované činnosti. Jen pro úplnost uvedu, že řazení jednotlivých částí či činností v jeden celek, které pes provádí na jeden jediný povel, se říká "řetězení". V minulosti se pro stejný mechanizmus používal termín dynamický stereotyp. Opravdoví fajnšmekři již z předchozích dílů vědí, že dynamický stereotyp může být kladný a nebo záporný. Kdo se chce o rozdílu mezi kladným a záporným dynamickým stereotypem dovědět více, tak zde je odkaz - "Začínáme cvičit (nejen) IPO - 5.díl".

Uvedený cvik z příkladu patří mezi jednoduché případy řetězení. Jen pro úplnost uvedu, že k těm složitějším způsobům řetězení patří např. aport přes překážku. Pokud tedy již neprocvičujete jednotlivé části cviku, ale cvičíte souvisle po určitých celcích nebo provádíte celý cvik, pak pochvalu na konci uvedeného cviku pes vnímá za celý cvik, resp. za jeho poslední část - fázi a nikoli za jednotlivé - předchozí části - fáze cviku !! Určitě si řeknete, že je to jasné. Obávám se však, že v praxi to mnoha psovodům tak jasné zase není.

            Na závěr povídání o pochvale bych chtěl připomenout zásadní věc: Pochvala má být pro psa signálem - předzvěstí, že v zápětí přijde odměna !! Pochvala sama o sobě není pro psa zdaleka tak motivující jako odměna – viz např. "Začínáme cvičit (nejen) IPO - 7. díl" . Pokud postupujete ve výcviku správně, pak v pozdější fázi výcviku sice může mít pochvala po určitou dobu stejnou sílu motivace jako odměna – viz např. 2. díl tohoto seriálu (pojednání o podmíněných reflexech), ale… V případě, že podmíněné reflexy nejsou upevňovány, s postupujícím časem se oslabují, až mohou i vyhasnout. To samé se děje i v případě, že za pochvalou nenásleduje patřičná odměna. Pochvala je pro psa vlastně podmíněný reflex; je pro psa signálem, že v zápětí bude odměněn pamlskem, hrou apod. Pokud některým z vás nejsou předchozí řádky dostatečně srozumitelné, tak doporučuji si znovu prostudovat. /Nestačí však čl. „Začínáme cvičit (nejen) IPO – 2. díl" jen přečíst, ale je zapotřebí uvedená konstatování a fakta pochopit; pochopit co to jsou podmíněné reflexy, jak vznikají a jaké jsou podmínky pro jejich vybodování a udržení./ Pokud tedy po pochvale psa přestaneme po určitou dobu psa odměňovat, musíme počítat s tím, že samotná pochvala postupně ztratí onen motivační efekt – motivační sílu jako zpevňující prvek. A co to znamená v praxi? V praxi to znamená, že pes už nemusí provádět jednotlivé cviku rychle, radostně a ochotně. V krajním případě přestane některé cviky provádět úplně, a to proto, že nedochází ke zpevňování naučeného! Proto bychom neměli zapomínat, že i vycvičený pes by měl být v tréninku nejen chválen, ale i dostatečně, a pokud možno často, odměňován!

           Pochvala spojená s odměnou představuje tu správnou hnací sílu pro to, aby nám pes cvičil ochotně, rychle a přitom radostně!! Navíc je vědecky prokázáno, že pes odměňovaný za „správné chování“ se učí významně rychleji a lépe si pamatuje naučené „správné chování“, než pes, pro kterého je jedinou motivací pro „správného chování“ snaha vyhnout se trestu za „nesprávné chování“ – vyhnout se nepříjemnému psychickému a fyzickému tlaku! Pes se snadněji učí z úspěchů, kdy je chválen a odměňován za „správné chování“ než z neúspěchů, kdy je za „nesprávné chování“ trestán!! Proto cvičte tak, aby váš pes byl neustále schopen plnit vaše požadavky a tím mohl být chválen a odměňován. Pokud se stane, že pes neprovede „správné chování“, měli byste okamžitě snížit vaši laťku náročnosti, aby váš pes v následném „opravném pokusu“ mohl bez problému uspět a mohl být opět chválen a odměňován. Náročnost zvyšujte pozvolna, a to v závislosti na momentální výkonnosti psa, příliš nespěchejte s náročností – neklaďte na psa požadavky, které není schopen splnit. Opravdový výcvikář se pozná právě podle toho, že na psa neklade požadavky, které nemůže splnit.

          Někteří z vás, kteří pochopili základy a princip výcviku, možná trochu zapochybují o tom, že je zapotřebí psa neustále chválit a odměňovat. Svým způsobem zapochybují i oprávněně. Samozřejmě, že když pes provede cvik a nebo požadované chování (tento termín jsem použil proto, abych zachoval kontinuitu s dříve používanými výrazy a termíny) bezchybně mnohokrát za sebou, můžeme občas pochvalu nebo odměnu, případně obojí, vynechat. Někdy může být tento postup dokonce prospěšný a může vést i ke zrychlení a zpřesnění práce psa. Pokud cvičíte především metodou pozitivního posilování – viz „Začínáme cvičit (nejen) IPO – 6. díl“ – pak absence pochvaly a odměny je pro psa signálem, že cvik neprovedl tak jak měl a může to vést k jeho větší soustředěnosti a snaze zavděčit se svému pánečkovi. Znovu zdůrazňuji, že tento posilovací efekt občasné absence (vynechání) pochvaly a odměny může fungovat pouze u psů, kteří cvičí metodou pozitivního posilování. U psů, kteří cvičí „pro radost svého pána“ je tento efekt samozřejmě větší než u psů, kteří jsou výrazně sebevědomí a hodně dominantní, jejichž motivací ke cvičení rozhodně není vedena snahou zavděčit se svému pánovi.

        A když už jsme zabrousili na téma odměny, tak považuji za dobré se zmínit o mimořádné odměně, tzv. jackpotu. Pokud náš pes předvede u nového cviku naprosto mimořádný výkon, je dobré naši maximální spokojenost sdělit psovi nejen upřímnou a bouřlivou pochvalou plnou pozitivních emocí, ale i mimořádnou odměnou. Mimořádná odměna musí pro psa znamenat něco, co pro něho není běžné a co mu udělá obzvlášť velkou radost. Může to být např. nějaká vhodná delikatesa, hodně oblíbená hračka nebo spíš mimořádně oblíbená hra se psem, při které se oba (psovod i pes) doslova vyblbnou a tento okamžik se stane pro psa nezapomenutelným zážitkem. To co jsme si řekli u pochvaly - že by měla být odrazem naši spokojenosti s předvedeným výkonem, tak i druh a forma odměny by měla být v přímé závislosti na předvedeném výkonu; za průměrný výkon průměrná odměna, za kvalitní výkon lepší odměna a za špičkový výkon špičková odměna – jackpot!

        A teď si řekněme něco o pochvale a odměně psovi, který je od nás vzdálen a kdy nejsme schopni psa odměnit v uvedeném čase zmíněných 3 vteřin. Na první pohled se leckomu může zdát, že tohle může neřešitelný problém. Vezměme si např. situaci, kdy psa zastavíme na dálku povelem „lehni“. Pokud dojdeme nebo doběhneme ke psovi za delší dobu než zmiňované 3 vteřiny, pak náš pes pochvalu a následnou odměnu bude spojovat se svoji poslední činností, tedy s tím, že zůstal ležet na místě. To samozřejmě za předpokladu, že zůstane ležet na místě do doby, než se k němu přiblížíme. V případě, že chceme psa odměnit opravdu jen za zastavení a zalehnutí, pak řešením je okamžitá pochvala, která bude delší, než jsme zvyklí. Chválení psa musí být bez přestávky po celou dobu, než se k němu přiblížíme a než ho odměníme; třeba i jackpotem, zaslouží-li si to. Na tento způsob chválení a odměňování musíme psa ale naučit. To z toho důvodu, aby po slovech chvály se nezvedl a neopustil svoje místo. Pokud bychom v tomto případě (pes se zvedl a šel nám naproti či se vzdálil) pokračovali v pochvale, tak touto pochvalou bychom psovi sdělovali, že je správné, že se zvedl a opustil místo, kde jsme ho zastavili. Chce to citlivě si pohrát s pochvalou a případným upevňovacím povelem „zůstaň“, který se může mezi chválením i několikrát opakovat.

V předchozím textu jsme hovořili o pochvale jako o našem verbálním (slovním) projevu. Pochvala – jako určitý způsob komunikace se psem se může samozřejmě vyjádřit i dotykem (viz předchozí díl) nebo může být použito slovního projevu a dotyku. Pochvala dotykem může být vyjádřena pohlazením, poplácáním a nebo jen přiložením ruky na tělo psa. Pochvalu slovní ve spojení s dotykem – pohlazením nebo poplácáním pes vnímá intenzivněji. Pohlazení po hlavě nebo krku vnímá pes jako příjemnou od útlého mládí, protože každá fena olizuje svoje štěňata na zmíněných místech a tímto způsobem štěňata chlácholí a nebo tím vyjadřuje svoji lásku. Při poplácávání bychom však neměli překračovat hranici, kdy je toto poplácávání psovi spíš nepříjemné. Nejednou jsem totiž viděl psovoda poplácávat svého psa takovým způsobem, že bylo evidentní, že to poplácávání bylo psovi nepříjemné.

Ale vraťme se k našemu původnímu tématu, a to k povelové technice.Tak jako v jiných oblastech výcviku, tak i v povelové technice se chybuje. Mezi nejčastější chyby patří zejména:

a)  nestejnost intonace a síly povelu pro konkrétní cvik.

b) nesrozumitelnost a nejednoznačnost povelů; pes nemůže jednoznačně rozeznat, o jaký cvik se jedná, zda se jedná např. o povel sedni či lehni.

c)  špatná intonace, takže pes těžko rozeznává, zda psovod vyslovil povel, zákaz nebo zda jde o povzbuzení, pochvalu a nebo dokonce o vyjádření nespokojenosti psovoda!

d)  vyslovování povelu vícekrát za sebou.

e)  měnění povelu nebo spojování povelu s kratším či delším slovním doprovodem. Např. psovod vydá povel „sedni“. Když si pes nesedne, psovod vydá další povel s dovětkem „no tak už si konečně sedni“ nebo „lepší“ či „ne“ apod.

f)  vydávání několik rozdílných povelů najednou a nebo postupně, ale ještě před tím, než pes splnil „požadované chování“ na předchozí povel. Pro lepší pochopení si uveďme názorný (častý) příklad z praxe: Pes přináší aport a ještě než stačí předsednout před psovoda už mu s povelem „pusť“ doslova „rveme“ aport z mordy a velíme k noze. Ještě než se stačí přiřadit k noze a dosednout, tak opět velíme „k noze“ a odcházíme dát činku do stojanu. Logickým důsledkem podobného počínání je, že se pes i s aportem okamžitě řadí k naší noze, aniž by předtím předsedl před psovoda a čekal na další pokyny či povely. Nejhorší na tom všem je, že téměř všichni vidíme chybu ve psovi, místo abychom se zamysleli nad svým počínáním a hledali chybu v sobě, ve způsobu nácviku a v chybné povelové technice.

 

Aby náš pes spolehlivě cvičil, pak bychom měli důsledně dbát na to, aby nám pes okamžitě na náš jeden jediný povel splnil požadovaný cvik nebo zaujal požadovanou polohu apod. Valná většina psovodů však bohužel není dostatečně důsledná. To je velkou chybou, která se nám nejvíc projeví na výkonu psa na zkoušce nebo soutěži. Naše chyby v důslednosti při tréninku se budou násobit naší narůstající trémou a nervozitou.  Pokud nejsme dostatečně důslední a nároční, neměli bychom se následně divit, že náš pes nepředvede výkon, jaký bychom si přáli a jaký možná občas předvede při tréninku na domácím cvičišti.

Sama o sobě max. důslednost je sice hezká věc, ale … Abychom za každých okolností zajistili bezpodmínečné splnění požadovaného cviku nebo polohy (dále jen „cviku“) na náš jeden jediný povel, musíme mít také technickou možnost, jak splnění toho cviku docílit „náhradním“ způsobem. Musíme být schopni si splnění našeho povelu prosadit. Pokud nejsme schopni si splnění povelu prosadit, pak se vlastně nejedná o povel, ale spíše jde z naší strany o jakýsi návrh - naše přání, který pes buď akceptuje – buď ho splní a nebo také nesplní. Jakákoli neposlušnost bez okamžitého prosazení naší vůle vede k oslabení naší autority. Možná, že předchozí řádky nejsou na první pohled srozumitelné a tak se je pokusím vysvětlit na příkladu:

Provádíme nácvik ovladatelnosti (chůze u nohy). Po povelu a vyjití ze základního postavení musíme mít technickou možnost, aby nás pes jednak následoval a jednak abychom mohli psa usměrnit do požadované pozice u nohy, a to bezprostředně po té, co pes správně nereaguje na náš povel. Možností, jak toho docílit je několik. Jednou z možností je mít psa připoutaného na prověšeném vodítku nebo na šňůrce, kterými v případě nedostatečné reakce našeho psa (bez dalšího povelu) cukneme a tím docílíme přiřazení psa k noze. Stejného efektu můžeme docílit např. připraveným pamlskem v ruce, balónkem, oblíbenou hračkou psa a dalšími motivačními prostředky.

V každém případě už dopředu musíme vždy počítat se situací, že pes náš povel nesplní nebo nebude reagovat správně a my musíme být vždy připraveni patřičně a bezprostředně zasáhnout a prosadit si svoji vůli; tzn. „dotáhnout“ cvik nebo jeho část do správné podoby – do splnění požadavku. To slůvku „vždy“ bych chtěl zdůraznit. Zapamatujme si takovou jednoduchou poučku: „Na jeden povel - jeden cvik“ a tu mějme neustále na vědomí po celou dobu výcviku. Rozhodně nedoporučuji vydávat další a další povely, aby náš pes provedl požadovaný cvik. Tím psovi vysíláme signál, že naše povely nemusí plnit bezpodmínečně a na první povel. Dle mého názoru velmi častým nešvarem se stalo také používání slůvka „NE“. Tímto slůvkem sice dáváme psovi najevo, že nenaplnil naši představu o "požadovaném chování", ale ... V tomto případě dáváme psovi najevo nejen naši nespokojenost, ale také to, že až tak netrváme na splnění našeho příkazu a že budeme povel, po vyslovení slůvka „NE“, znovu opakovat. Místo "kouzelného" slůvka "NE"bychom si měli okamžitě prosadili splnění námi požadovaného cviku nebo zaujetí požadované polohy - splnění "požadovaného chování".  Z toho plyne další závěr: když víme, že nejsme schopni učinit taková opatření, abychom byli schopni prosadit svoji vůli (v žádném případě ale nemyslím brutálním násilím) a zajistit splnění našeho požadavku, tak žádný povel zásadně nevydáváme !! To platí nejen v poslušnosti, ale i v obraně. Důležité je to všude, tzn. jak při vyhledání figuranta, vyštěkání, pouštění, doprovodech, dohlídání a dalších činnostech. Než začneme vlastní trénink, měli bychom tedy počítat i s alternativou, že pes nebude reagovat správně na naše povely či nastalé situace a my bychom měli být připraveni na tyto situace a mělo by nám být naprosto jasné, jak budeme postupovat, abychom docílili splnění našich pokynů (prosazení naší vůle) a správné reakce psa.

Samozřejmě, že v běžném životě nastává řada situací, kdy potřebujeme, aby pes něco vykonal (přišel k nám, sedl si a podobně) a přitom my nejsme schopni zabezpečit prosazení své vůle a nebo není možné psa patřičně odměnit apod. Důvodem může být i to, že nám připadá zbytečné psa neustále „buzerovat“. Pro tyto případy doporučuji naučit psa na tzv. druhou řadu povelů, které jsou naprosto odlišné od povelů, používáme při výcviku. Z vlastní zkušeností mohu toto doporučit. Termín „druhá řada povelů“ je ale poněkud nadsazený. Spíš by byl výstižný termín „pokyny“, protože netrvám na jejich okamžitém splnění a jsem v tomto ohledu k Oskarovi hodně benevolentní. V „běžném životě“ používám povely - pokyny „hačni si“, „hajni si“ a nebo „pocem“ apod. Oskar samozřejmě na tyto povely - pokyny, dá-li se to tak vůbec nazvat, sice reaguje, ale pomalu a s menší ochotou. Určitě někoho napadne otázka, zda netrvání na rychlém a přesném splnění „druhé řady povelů“ se neodrazí na výkonu psa při tréninku nebo soutěži. Pokud na cvičišti používáte jen „první řadu povelů“, jste důslední a v případě neposlušnosti si vždy okamžitě prosadíte svoji vůli, pak výše zmíněná benevolence s „druhou řadou povelů“ v „běžném životě“ nebude mít žádný vliv na předváděný výkon na soutěži či zkoušce!

 Často se setkáváme s tvrzením psovoda, že jeho pes určitý cvik umí, a to přesto, že cvik v rozhodující okamžik, obvykle na zkoušce nebo soutěži, nepředvede. Podívejme se tedy, kdy můžeme tvrdit, že pes určitý cvik umí (pro lepší názornost a srozumitelnost si to ukažme na cviku odložení za pochodu vsedě):

1.  pes vždy sedá bezprostředně (okamžitě) po vyslovení povelu „sedni“.

2.  pes nikdy nesedá po vydání jiného povelu; např. po povelu „lehni“ nebo „stůj“.

3.  pes po povelu „sedni“ nikdy nezaujme jinou polohu; např. polohu vleže nebo ve  stoje.

4.  Pes cvičí spolehlivě i v neznámém prostředí, plném rušivých vnějších vlivů.

Jak sami vidíte, splnění všech čtyř výše uvedených podmínek není až tak jednoduchou záležitostí a vyžaduje od psovoda nejen hodně úsilí, ale také určitou míru odbornosti, náročnosti, ale také důslednosti.

                                                                                                Ladislav Mach